Bez svých vynikajících spoluhráčů bych góly nikdy nevstřelil

V nižších fotbalových soutěžích na Opavsku platí za obávaného útočníka. Jeho doménou jsou zejména góly hlavou. V této sezoně béčkové skupiny I. B třídy zaznamenal už čtrnáct přesných zásahů. Michal Pěntka střelecky táhne Ludgeřovice za vytouženým postupem.

Jeho tým je v současnosti první a v čele tabulky drží dvoubodový náskok před Starou Bělou. Třetí Fryčovice ztrácí sedm bodů. Postupový sen ludgeřovického celku je sice na dosah, ale k realizaci ještě chybí sedm kol.

„Byl by to asi můj největší fotbalový úspěch. Soutěž jsem nikdy nevyhrál, možná jednou ještě v dorostu Dolního Benešova," usmíval se jednatřicetiletý sympaťák, jenž měří 190 centimetrů a je nebezpečný především v soupeřově vápně.

V rozsáhlém rozhovoru s námi se rozvyprávěl o svých červených kartách, soudržnosti kolektivu v Ludgeřovicích anebo zimní přestávce, v níž nechybělo mnoho, aby si zahrál druhou ligu za Hlučín, jehož je odchovancem.

Michale, panuje s jarními výsledky v Ludgeřovicích spokojenost?

V současnosti jsme první, ale podle mého mohlo být bodů i více. Předvádíme týmové pojetí fotbalu. V posledních dvou zápasech s Píští a ostravským NH jsme zbytečně ztratili čtyři body. Doplácíme na jednu skutečnost, kterou je neproměňování stoprocentních gólových příležitostí.

Doufám, že postoupíme do I. A třídy. Tuto soutěž by si Ludgeřovice z mnoha důvodů zasloužily. Máme na to jednak zázemí a jednak také kvalitu v kádru.

Není pro váš celek lepší béčková skupina I. B třídy? Přece jenom působí v ní celá řada týmů z ludgeřovického okolí a hraje se tak i spousta derby.

Je sice fajn, že to člověk relativně všechno může objet na kole, ale mezi oběma soutěžemi je velký rozdíl, největší pak v rozhodčích. Některá mužstva nejsou fotbalově tolik vyspělá, soupeřovi hráči vám skáčou po kotnících a nejsou trestáni.

Naopak v I. A třídě jsou už týmy na jiné úrovni. Pěkný fotbal hraje například Oldřišov, Slavkov nebo Bolatice. Naopak když se v B třídě potkáte třeba s Darkovicemi, smrdí to úrazem. Rozdíl je opravdu znatelný.

Pokud mě paměť nešálí, tak i vy sám jste před časem měl společně s tehdejším asistentem Břetislavem Kaňou konflikt se sudími. Bylo to ve Staré Bělé a následoval i několikazápasový distanc. Co se vlastně stalo?

Byla to moje chyba. Začal jsem po něm křičet, pořadatel se mě snažil odstrčit, já se ohradil s tím, co po mně sahá… Břéťa do toho byl zatažen naprosto nesmyslně. Snažil se jen zabránit tomu, aby k ničemu nedošlo. Bylo to posouzeno špatně.

Takové blikance ke mně někdy patří, během své kariéry jsem už dostal moře červených. Netvrdím o sobě, že jsem nějaký svatoušek. Nyní v jednatřiceti letech jsem už ale klidnější. Když je zápas, přepnu na jiný režim, soustředím se jen na něj, jedu na sto procent.

Ve Staré Bělé se tenkrát hrálo na trávníku, na kterém se správně vůbec hrát nemělo. Obrovské bláto, zápas byl navíc velmi napjatý a rozhodčím se vůbec nepovedl. Tím ale nechci říct, že všichni sudí v soutěži jsou špatní. Jsou tací, kteří to zvládají na profesionální úrovni jako rozhodčí Křeček, Moravec nebo Čecháček. Ti moc nezasahují do hry a zápas tak může přirozeně plynout.

Zmínil jste, že jste byl nespočetněkrát vyloučen. Za co jste ponejvíce viděl červenou kartu?

Většinou za zákroky. Jsem silový typ útočníka a prosazuji se zejména hlavou. Jedu vždycky na doraz a nesnáším křivdu. Už se stalo, že se v šatně musely kvůli mně měnit dveře, ve sprchách skončily telefony a podobně. Umím se rozčílit.

Vzpomínám si, že v zápase za Ludgeřovice jsme doma po poločase s Hatí prohrávali 0:2. Pro mě to bylo speciální utkání, jelikož jsem právě odtamtud do Ludgeřovic po dlouhých letech přestoupil. Mí bývalí spoluhráči se mne o přestávce ptali, proč jsem odcházel, když hraju za takový tým.

O přestávce jsem udělal strašný vítr. Máme mladé mužstvo, kabinu řídí zkušení fotbalisté, jako jsem já, Roman Fejerčák nebo David Balgar. Každý má ale jiný přístup. Já, když je třeba, křičím. Mladí hráči mají své ústřelky, snažíme se, aby zůstali nohama na zemi, a ve správný moment je povzbudit.

Tenkrát ve druhé půli proti Hati jsme to otočili na 3:2 a já dal hattrick.

Pokud se nepletu, v onom zápase jste potvrdil svou fotbalovou univerzálnost. Každý gól jste vsítil jinou částí těla, že?

Je to tak. Poprvé jsem se trefil levou, pak pravou a na závěr pro mě typicky hlavou.

Jak to vlastně vypadá, když se Michal Pěntka rozhodne o přestávce udělat vítr v kabině?

Každý to má jinak. Například Roman Fejerčák je přirozená autorita, nemusí mluvit a ostatní vědí, co to znamená a co mají třeba změnit. Já musím křičet. Nedělá mi problém někomu třeba z deseti centimetrů křičet přímo do tváře.

Není to ale o tom, že bychom si nějak vzájemně ubližovali. V Ludgeřovicích je skvělý kolektiv, který táhne za jeden provaz. Jakmile zápas skončí, jdeme společně na pivo a jsme zase kamarádi. Podle mého by si naše mužstvo zasloužilo postoupit.

Na žádnou červenou kartu fotbalista asi nemůže být hrdý, ale je nějaká, za niž byste se obzvlášť styděl?

Na jednu takovou si vzpomínám. Bylo to v sezoně, ve které jsem s Hatí spadl z I. B třídy. Hráli jsme klíčový zápas v Bruntále a muselo se vyhrát, jinak bylo o našem osudu rozhodnuto. Myslím si, že za stavu 1:1 do mě soupeřův hráč zezadu zajel. Já neudržel nervy a prošlápl jsem mu nohu a vlastně tím asi napomohl k našemu sestupu.

Byl to velký zkrat, vzteky jsem pak roztřískal půl lavičky. Pamatuji si i zápas B. třídy v Markvartovicích, během něhož jsem stihl snad úplně všechno. Nejprve jsem dal gól, poté neproměnil penaltu a na závěr se nechal vyloučit. Nakonec jsme prohráli 2:3. Byla to taková shoda náhod. Druhá žlutá přišla za řeči.

Hovořil jste o tom, že zkušení hráči si v šatně umí zjednat pořádek, ale nejspíš to bez problémů dokáže také rázný trenér Vladimír Coufal. Souhlasíte?

Rozhodně. Společně s asistentem Jardou Mudrochem to vede dobře. V kabině také dokáže zařvat. Podařilo se mu mužstvo pročistit od hráčů, kteří se nějakým způsobem cítili ukřivděni a nechtělo se jim. Ti odešli zkusit štěstí jinam. Ne každý dokázal akceptovat vysoké nároky našeho trenéra.

V zimní přípravě jsme dřeli, ale pak přišla na řadu práce s míčem. Nyní jsou v našem kádru opravdu pouze takoví hráči, kteří opravdu chtějí hrát za Ludgeřovice. Fantastický máme i zbytek realizačního týmu. Vedoucí mužstva Arnošt Klos pro nás dělá první poslední, to samé platí o panu Vjačkovi. Ten každý den na hřišti tráví spoustu hodin a stará se od trávníku až po administrativní věci.

Celý klub funguje velmi dobře a podle mě do I. A třídy patří. Kádr navíc nemáme takový, abychom tam bojovali pouze o záchranu. Můžeme pomýšlet na vyšší příčky.

Chápu správně, že starší hráči jsou v Ludgeřovicích jakousi prodlouženou rukou svého trenéra?

Ano, nebavíme se s nimi o sestavě, ale snažíme se ostatním předávat energii. Jak jsem už řekl, důležití jsou v tomto ohledu i Roman Fejerčák a David Balgar. Myslím si, že nám to klape. Starší hráči pravidelně absolvují sezení s realizačním týmem, kde probíráme řadu věcí.

Přínosem je jistě také zkušený Lukáš Stepek, jenž nastupuje na kraji obrany. Přišel přitom z klubu úhlavního rivala ze sousedních Markvartovic. Prospívá mužstvu jeho přítomnost na hřišti?

Bezesporu. Nevěřil jsem, že si s ním ještě někdy zahraju v jednom týmu. Začínali jsme spolu totiž v mládežnických týmech v Hlučíně. Po devatenácti letech jsme opět spoluhráči. Do našeho týmu zapadl skvěle.

V kabině nebo hřišti přitom vůbec nemluví. Po příchodu na hřiště řekne ahoj a ahoj řekne, i když odchází. Za něho však mluví činy. Je to velmi kvalitní obránce a dokáže mužstvu dodat klid. Jedná se o zkušeného chlapa, který ví o fotbale dost, což dokáže předat ostatním mladým fotbalistům.

A mladíkům to svědčí. Někteří se začali rozehrávat do výborné formy. Mám na mysli třeba Karla Klose, jenž v záloze předv